TRNITÁ JE CESTA ZA SLOVENSKÝMI OBRY

                       Koncem května vyrážíme s Mirkem Viktorýnem na zahájenou na slovenskou svazovou vodu. První den nám štěstí přálo,náš jarní flek je prázdný, a tak bez jakýchkoliv obav zdolávám hned čtyři kapry od 8 do 12 kg.

                       Idylka však netrvala dlouho. Druhý den hrázný upustil 1.5 m sloupce vody a poté vypukly na Slovensku povodně a bylo dochytáno. V průběhu asi desetidenní výpravy, jsme už pěknou rybu nechytili. Vody bylo až přezokraj a navíc ve vodě pluly stromy, větve, haluze a kdejaký hnus, spláchnutý z půlky Slovenska.

                      Není snadné rybařit na této přehradě, ale nikdy se nevzdávám. Honily se mi hlavou myšlenky nad další výpravou. Bylo mi téměř jasné, že jet chytat na týden bude o velké náhodě, ale jsem pracující otec a tak mnohdy nic jiného nezbude. Poznal jsem se také s novými lidmi, místňáky a jeden z nich se jevil, jako zapálený kaprař. Tak slovo dalo slovo a poslední týden v červenci, jsme se sešli na řece nad přehradou. Řeka však byla obsazená a tak jsme hledali vhodné místo na přehradě.

                       Počasí však opět nepřálo. Dva dny byly skoro čtyřicítky, pak se ochladilo na dvacet stupňů se silným deštěm. Stav hladiny začal opět kulminovat a tak jsme se z horní části přehrady přestěhovali na spodní plytinu. Až tam jsme zdolali pár menších kaprů, ale silný proud znemožňoval naše úsilí.

                       ,,Do třetice všeho dobrého,, říkal jsem si. Naplánoval jsem tedy ještě jednu výpravu na dvanáct dní v srpnu. Z Vilem jsme se 23.8 opět sešli na břehu této přehrady, avšak z Váhovské strany. Celé dopoledne jsme člunem projížděli slibné fleky, ale nakonec jsem se rozhodl zůstat na místě vytipovaném z google earth. Staré koryto ve vzdálenosti cca 240m se jevilo nadprůměrně dobré, nebylo napojeno v této části jezera na hlavní tok, stáčelo se do středu jezera, kde se pojilo s hlavní proudnou částí koryta.Nevýhodou tohoto místa byly naplavené stromy a silné větve, jenž lemovaly celou bližší hranu koryta.

                       Tentokrát jsem volil taktiku plošného silného vnadění na bližší hraně koryta a v korytě. Hloubka vody na hraně dosahovala od 1,3m do 2m a klesala k patě koryta na 5,2m. ,,Samá vázka“ konstatoval jsem, když jsem olovnicí mapoval celý svah koryta. Usoudil jsem, že ideální bude lovit metr pod hranou a druhým prutem v korytě na tvrdém podloží. Vždy se však vyskytne nečekaný svízel a tak místo problému se záběry, jsem řešil problém se zdoláváním kaprů. Navíc parťák onemocněl angínou a zůstal jsem sám. Elektromotor jsem vyměnil za spalovací. Hned po záběru jsem vystartoval na plný plyn a snažil se kapra zdolat dříve, nežli profičel některým ze stromů. Avšak neúspěšnost nezdolaných kaprů mne donutila ůplně změnit taktiku, a tak po 7 dnech jsem sedl na člun s potřebným vybavením a svůj zájem přesunul do středu koryta, do hloubky 6m. Našel jsem na dně zanesené části kmenů a klacků a v okolí těchto anomálií celkem tvrdé dno písčitého charakteru.

                         Do konce výpravy zbývalo už jen 3 a půl dne, a tak jsem vše vsadil na jednu kartu. Vytasil jsem ,,dochytávací“ nástrahy Hard a Big bolie ze směsi NRG a Activ 8 Maple.

                         Došlo mi také, že ideální návazec bude z měkké svlíkačky, černostříbrné barvy a pevného háčku vel.4. Navezl jsem pruty a den jsem nehybně čekal na záběr. I Vilovi už bylo líp a tak jsem navezl i jeho pruty podobným způsobem, jen s boliemi critical balanced ve stejných příchutích.

                        Další den ráno nás budí série záběrů. Oba zdoláváme po jednom cejnovi a jednom 10kg kaprovi. Výborně ,,říkám si“ ryby táhnou opět proti proudu. Vilo musí pryč a tak místo něj přijíždí kamarád Petr. Začalo opravdu krutě chcát a teplota klesla na 10 stupňů.

                        Navezl jsem opět pruty, nakrmil jsem deseti 35mm koulemi a čekal na záběr. Dlouhou chvíli jsem si krátil pojídáním Petrových domácích paprik a rajčat a svého zavařovaného hovězí. Tato strava mne tak unavila, že jsem si v klídku oddychoval a Petr, který nikdy takto nekaprařil, hlásil každý pohyb číhátka.

                        Opět plavaly klacky a voda šla nahoru. Silný vítr a déšť bubnovaly do bivaku, tak jsem si nachystal neoprenovou pláštěnku a seděl ve svém biwy. Ozval se hlásič na pravém prutu. Když jsem vykoukl, swingr byl přilepený na prutu a cívka začala pomalu cvrkat. Nemeškal jsem a vyběhl odklopit překlapěč. Pak následoval kolotoč: pláštěnka, prut ze stojanu, nastartovat motor a plnou parou vpřed. Petrovi jsem nechal motat volný vlasec a sám jsem se věnoval kočírování člunu. Kapr po záběru pěkně upaloval, než jsme nasedli na člun, měl jsem na cívce jen pár otáček. Tohle všechno naznačovalo, že kapřík nevjel nikde do vázky, ale upaluje na volnou vodu. Byla tady opět šance kapra zdolat.

                         Silný vítr a déšť znesnadňovaly cestu za ním a vlny nás ošplouchávaly ze všech stran. Po čtyřista metrech vidím ve svých mokrých brýlích svůj ,,odpal“, tak beru Petrovi prut a začínám kapra zdolávat. Od první chvíle vím, s kým mám tu čest. Kapr majestátně pluje u dna a na mé pumpování ani nereaguje. Silný vítr nás navíc tlačí od kapra pryč a tak nezbývá, než se motorem posunout nad něj. Přenechám řízení nezkušenému Petrovi a po páru nesnázích kočíruje člun za špičkou prutu. Začíná boj ,,na život a na smrt“. Kapr prudce odvíjí vlasec z navijáku, mění směr úniku a snaží se najít nějakou vázku na dně. Nic naplat, začínám mít po dvaceti minutách převahu a rybu konečně dostávám k hlaďině. Kapr se však nevzdává a odvíjí další metry z cívky. Doháníme ho však lodí se spalovákem a neustálým pumpováním jej znovu zvedám k hlaďině. Tentokrát se vyčerpaný kapr převaluje na boku a konečně se naskytla příležitost jej dostat do podběráku. Vše se odehrává dobrých šestset metrů od místa záběru a tak po chvilce leží kapřík na podložce v lodi. Při pohledu na jeho mohutné tělo, jsem si ze všech sil zařval ,,jooooo“ a mazali jsme i s rybou k bivakům.

                          Následovalo měření a vážení. Leč velmi nerad ,musel jsem kapra zasakovat a s focením počkat. Mooc pršelo a světelné podmínky byly špatné. Po dvou hodinách se počasí umoudřilo a tak proběhlo krátké focení.

                           Další den opět klesla voda o metr a ryby se vrátily na svá trvalejší stanoviště do hlubších částí přehrady. Začal jsem balit, jelikož pokračovat v lovu bylo nemožné. Toto místo mi přineslo dalšího kapra do mé sbírky 20 plus a také jsem poprvé pokořil hranici jednoho metru.

                            Abych vše shrnul: celkem jsem měl 23 záběrů ,z toho jsem zdolal 8 kaprů a 2 cejny. Nejmenší kapr 7 kilo a největší 20. Ve vázkách jsem přišel o hromadu materiálu, zejména návazců, šoků a nervů. Ale snaha stála za to. Důležité je věřit ve své schopnosti, nepodléhat panice a nedočkavosti, snažit se improvizovat a vymýšlet nestandartní postupy a také umět prohrávat. Ztratil jsem den předem kapra svých snů, ale vymodlil jsem si jiného taktéž krásného cvalíka z ,,DIVOČINY“

                             Po návratu domů jsem se opět dozvěděl o nepěkných věcech, jak na Maře sežrali 26kg kapra nevyzrálí rybáři a tak dobře přemýšlejte ,,KOHO UČIT KAPRAŘIT“. Trvalo mi 2 roky tj.sedm výprav, než jsem zdolal kapra přes dvacet. A buhví jak dlouho bude trvat, než se dostanu přes dvacetpět na této nádherně těžké přehradě.

                                        S pozdravem Piere Skala

Domů