Říjnová výprava na Maru 2006

Po úspěšných závodech, jsme se znovu s Rosťou vypravili na Liptovskou Maru. Po zdlouhavé přípravě jsme seděli v autě a mířili do přístaviště ke Štefanovi v Sielnické zátoce. Během cesty jsme si vyjasnili pár důležitých technických záležitostí a hned po příjezdu jsme naložili vše potřebné na Rosťovu jachtu. Prohodili pár slov se Štefanem a vyrazili plnou parou v před. Měli jsme namířeno na protější břeh ,,pod dálnici“. Počasí bylo mírné, což nás dost

překvapilo, jelikož nás Mara vždy vítala větrem a deštěm. Avšak než jsme urazili dvě třetiny cesty začalo pořádně foukat od severozápadu. V tu chvíli nám bylo jasné, že ukotvit dvou tunovou loď nebude vůbec snadné, ale po hodině dřiny jsme byli zakotvení a nosili věci na břeh. Klasická práce, postavit bivaky, nafouknout člun, nainstalovat echolot, připevnit motor a hurá na vodu. Ohledali jsme čtyři místa, v různých hloubkách a na rozličných vzdálenostech od břehu, zaznačili ho bójema a jeli sestavit tyčovky. Oba jsme měli hotovo a tak jsme přibrali i krmení. Byl večer, my seděli v bivacích a ladili koncové montáže. Pořád foukal silný vítr, dělaly se pořádné vlny a začalo i poprchat. Vyvážku jsme nechali na ráno. Počasí se druhý den umoudřilo a my uložili montáže na svá místa. Na Slovensku se v říjnu chytá stále od čtyř do půlnoci, tak jsme riskovali i ty čtyři hodiny v noci. Další dva dny se nic nedělo, jen jsme ráno převezli montáže a čekali na záběr. Počasí bylo mírně proměnlivé i vítr změnil směr na západní a po třetím dni už bylo polojasno. Avšak v noci se začala teplota pohybovat k bodu mrazu a bylo nám jasné, že na konci října na této přehradě mezi horami, bude pěkný mráz. Čtvrtý den ráno vstávám, ani jsem neotevřel bivak, vařím čaj a přemýšlím, co budu snídat. Napadlo mě ,,vajíčka na špeku“ beru pánev špek opražuji a když hledám vejce, zjišťuji, že se nachází mezi dvěma plášti bivaku. Snažím se rozbít vejce, ale vůbec se mi nedaří, jsou totiž úplně zmrzlé. Volám na Rosťu a ten mi s velkou nelibostí zděluje, že nad ránem bylo mínus jedenáct. Netrvalo však dlouho a mi to zmrzlé ráno konečně přišel první záběr, zdolal jsem krásného lysce. Opravdu pěkný kapřík, bez jediného škrábnutí a

kulaťoučký, jako sluníčko. Neskrýval jsem svoji radost a pustil se do práce. Znovu jsem vyvezl na vzdálenější místo, do hloubky čteřech metrů, kde končil val dlouhý 300m a kde začalo dno vyklesávat až do hloubky 11metrů. Rosťovi se zatím nedařilo, ale nelámal si hlavu, jako by tušil, že jeho chvíle teprve přijde. Přez den se teplota vyšplhala až k devatenásti stupňům, což bylo až neuvěřitelné a vítr už jen tak lehce pofukoval. Očekávali jsme nadcházející noc s opravdu velkými obavami z ukrutné zimy, ale nakonec nebyl tak strašný mráz a líh teploměru se zastavil na minus třech stupních. Následující den udělal Rostík jeden záběr a zdolal šupináče, takového klasického kapra z Mary.

Člověk musí být někdy rád za každou ulovenou rybu a v honbě za trofejema nesmí zapomínat na ,,menší ryby“ které chytí v takovém počasí. Další den utekl jako voda a blíží se konec našeho počínání na této krásné přehradě. Avšak závěr patří mistrům. Rosťa získává svou první odměnu v podobě fantastického lysce, opravdu bojovného jedince, jenž brázdí zdejší vodu. Musím říci, že lovcova radost nebrala konce, nejen z krásného kapříka, ale znovu posunul svůj osobáček směrem k magické hranici a to již podruhé tento rok.

Návrat domů patří k mým nejneoblíbenějším činnostem, které se kaprařiny týkají. Nikdy se mi nechce opustit slibná místa ani vody na kterých rybařím a návrat do městské civilizace, mi spůsobuje depresi. Avšak všechno jednou končí i tahle docela zdařená výprava a my odplouváme lodí do přístaviště plni emocí načerpaných na břehu Liptovské Mary. Loučím se s ní na zimní období, ještě poslední foto a hurá domů k přítelkyni, která zajisté už netrpělivě očekává můj příjezd.

S pozdravem Pedro Skala

Domů